 | ||
 |  |
| ||
| |
Jsem ještě malá, ale to vůbec nevadí. Můžu už pomáhat ostatním a není to nic zvláštního. Ve škole máme několik dětí, které musí chodit s berličkami, nebo potřebují při chůzi a různých jiných činnostech pomoc. Kamarádím se s klukem, který se mnou chodí do družiny. Je sice o 4 roky starší, ale klidně mu pomůžu. Jak se říká, je handicapovaný, neznamená to však, že s ním není zábava. Smějeme se spolu a kreslíme spolu. Když potřebuje, tak mu něco podám, nebo ho doprovodím. Je to stejné jako s jinými dětmi, jen třeba nechodíme tak rychle a trvá nám to všechno o trošku déle. Zpíváme spolu i v pěveckém kroužku. Jezdí s námi na různá vystoupení, kam ho přivedou rodiče, nebo paní asistentka. Paní učitelka mu pak pomůže na podium a nachystá židličku, aby si mohl sednout. Tak s námi může ukázat, co jsme se naučili a poslechnout si, jak nám všichni tleskají. Ze začátku jsem se trošku bála, nevěděla jsem, jak pomoci, jak si popovídat, ale když jsme se spolu začali bavit, tak už to šlo úplně samo. Pomáhat vlastně není vůbec těžké, a jak říká maminka, my děti to máme jednodušší. Jsme prý přímočařejší, přirozenější a neostýcháme se tolik jako dospělí. Bereme to jako normální věc, pomáhat těm, kteří to potřebují. Tak se dospělí taky nebojte...
Julie Miková, 1.A
