 | ||
 |  |
| ||
| |
O tomto tématu, jako určitě o každém z těch tří, co jsme dostali na výběr, se nepíše zrovna v radostné a veselé náladě, ba možná naopak. Nejsympatičtější mi však bylo právě tohle. Můžu říct, že nad tímto problémem se zamýšlím nejen teď, když o něm mám psát, nýbrž defakto denodenně. Chtěla bych zde napsat o lidech s handicapem, ať už fyzickým, psychickým nebo společenským /sociálním. Účelem slohové práce na toto téma bylo zaměřit se spíše na problematiku nehmotnou. V tomto případě ne na to, že já můžu mít mobil a oni ne.
Takže, co já můžu mít a oni ne? (Slovo oni zde bude představovat postižené lidi.)
Když já, ty nebo on, jakožto zdraví lidé jdeme po ulici, nemáme zaručeno, že se na nás lidé nebudou dívat. Ale když jde po ulici, v obchodě, kdekoliv člověk s handicapem (fyzickým, psychickým postižením), mám pocit, že na něj lidé doslova bezostyšně civí! Ano, myslím, že všichni máme občas tendenci podívat se, ale rozhodně mi nepřijde tolerantní na toho člověka zírat nebo ho pozorovat. Sami známe, že při vystupování před lidmi se cítíme nesví, když se všichni soustředí na nás. A teď se zkuste vcítit do člověka, který to zažívá denodenně. Kdekoliv lidé na něj zírají, ba dokonce dělají posměšné obličeje, šuškající si nebo se smějí, to tedy opravdu nikdy nepochopím. Samozřejmě člověk takto situovaný si na své okolí zvykne, ale i tak si nemyslím, že by se tam cítil dobře a bezpečně.
Co já mám a oni ne?
Nemusím být neklidná, jestli lidé budou ochotni kdekoliv mi pomoci. Bez invalidního vozíku nemusím mít strach, zda mi řidič tramvaje vysune plošinu, zda mi lidé uvolní místo vyhrazené pro invalidy, zda jsou budovy, kam se potřebuji dostat jednopodlažní, zda mají výtah, který mě přepraví do vyšších pater, anebo zda jsou budovy vybaveny plošinami pro handicapované. My zdraví lidé můžeme v tomto ohledu klidně spát, protože víme, vyjít si pár schodů nám nebude dělat velké potíže.
Nebo představte si, jdete po ulici a někdo vás přepadne. Vy, my jako zdraví lidé máme aspoň malou šanci se bránit nebo utéct, ale co oni? Ještě když si lupiči vytipovávají zrovna takto bezbranné oběti. Ať jsou to lidé postižení fyzicky, psychicky nebo důchodci, nemají takovou možnost se bránit nebo pachatele udat. Zkuste si představit být v jejich kůži, nemoct se bránit, jen nečinně přihlížet tomů, jak vás ovládají a třeba i ubližují.
Všichni víme, že většina handicapovaných lidí má nějaké asistenty, pomocníky. Ti jsou samozřejmě stále k dispozici a poskytují ji neodměnitelnou pomoc. Myslím si ale, že i tohle má asi jako všechno jak rub tak líc.
My všichni od určitého věku spoléháme sami na sebe. Jak si pak musí připadat takový člověk, který je po většinu času odkázán na pomoc druhých? Musí si říkat, že už nikdy nic neudělá, jak chce sám, jak to cítí, nezařídí si, co chce on. My jsme zvyklí, že co potřebujeme, to si zařídíme, ale oni? Nikdy to už nebude takové. I když asistenti jsou asi jako andělé strážní seslaní z nebes.
No, ze situací, ze kterých jsem tu pár uvedla, je nevyčíslitelné množství. Daly by se i nich napsat samostatné úvahy. Ale stejně to nikdy nebude jako z pohledu postiženého člověka, jehož život je plný překážek a příkoří., která my si třeba vůbec neuvědomujeme. Prosím vás tedy, buďte ohleduplní a tolerantní. Zkuste se do nich někdy vcítit než se třeba začnete smát. Oni jsou tisíckrát silnější než někteří z nás. Jsou velice silní. A většinou to jsou lidé s obrovským srdcem, smyslem pro humor a hýřící optimismem, přese vše. Já sama bych se k nim v budoucnu chtěla přiblížit a pomoct jim překonávat překážky, co jim brání v cestě.
Hanka Blatná, 9.B
