 | ||
 |  |
| ||
| |
Zdraví, láska a peníze nejsou skutečnou samozřejmostí. Já i moje rodina jsme si to sami "vyzkoušeli", když mi byl jeden rok a já jsem onemocněla na rakovinu.
Co mi vyprávěli rodiče
Když jsem onemocněla měla jsem jeden rok, přestala jsem chodit, měla jsem vysoké horečky a ztrácela jsem vědomí. Nakonec mi zjistili rakovinu. Byla jsem na operaci a pak celý rok na léčbě chemoterapií. Ozařování ani transplantaci kostní dřeně jsem naštěstí nemusela podstupovat, ale i tak jsem během léčby byla jednou na hranici života. Když jsem byla v nemocnici, střídali se u mne v péči maminka, tatínek a nejstarší sestra. Když jsem mohla být doma, nesměl k nám nikdo chodit, museli jsme se zbavit křečka, nesměli mě vozit v kočárku v MHD, naši hlídali, aby se ke mně žádné bacily nedostaly. Vypadaly mi všechny vlasy, byla jsem strašně vyhublá, stále mně bylo špatně a nedokázala jsem jíst. I po skončení léčby v mých dvou letech to nebylo o moc lepší. Začala jsem se znovu učit chodit, ale jako bych prý nežila: mluvit první slova jsem začala až ve třech letech, jíst pořádně jsem začala až ve 3,5 letech, měla jsem a mám doteď poškozenou řeč a paměť (v pěti letech jsem si nepamatovala, čí jsem a kde bydlím) a bolesti v nohách při chůzi.
Co si pamatuji já sama
Moc toho není - jenom strach. Maminka musela odejít před operačním sálem a kolem mě lítaly sestry a nešla jim otevřít postýlka a já si přála, a by ji nikdy neotevřely… Na krku jsem mívala taštičku s medvídkem a v ní bývala flexila k portu na chemoterapii.
Jak to vidím dnes při kontrolách na onkologii.
Je tam plno dětí bez vlasů s flexilami. Některé musí být na vozíku. Neznám je, ty které jsem znala, už tam nejsou. Nejvíc se mi stýská po Tomáškovi, který mi umřel. V létě jsme mu byli na pohřbu. Všech těch dětí je mi líto, i já mám vždy strach, když tam jsem. Ráda bych jim pomohla, ale nemůžu, tak si s nimi aspoň hraji a povídám. Rodiče všech dětí i ti moji si navzájem pomáhají a dodávají si odvahu. Měla jsem z toho vždycky radost.
Závěr
Měla jsem štěstí, následky sice mám, ale i když mě omezují, nejsou příliš patrné. Některé děti, s kterými jsem si hrála, už zemřely, jiné mají horší zdravotní následky. Dalo by se o nich říct, že jsou handicapované. Ale všechny jsou soucitné a citlivé k ostatním, i když samy to nemají lehké.
Daleko horší handicap mi připadá, že některé děti, které jsou sice zdravé, nikdy nebojovaly o svůj život a neprošly touto „školou bolesti“, jsou zlé a posmívají se druhým kvůli nějakému jejich nedostatku.
Co je tedy handicap? Postižení těla nebo postižení povahy? Kdo je víc člověkem? Já už to vím.
Veronika Foltýnová, 10 let
