 | ||
 |  |
| ||
| |
Když mi byly 4 roky, začal jsem chodit do školky. Maminka mě předem připravovala, jaký to ve školce je a co v ní budu dělat. Byl jsem moc zvědavý. Těšil jsem se, jak poznám nové kamarády, budu si se všemi hrát a užijeme si spousty legrace.
První dny byly náročné. Zapamatovat si všechny ty nové věci, tváře a jména. Byl jsem z toho dost zmatený. Ale po čase jsem si našel kamarády a vše začínalo být snazší a veselejší. Nerozuměl jsem jen tomu, proč třeba Jonatán má ještě jednu pani učitelku jen pro sebe a Kuba jezdí tak dlouho na vozíčku. Cožpak se mu ta jeho noha nechce tak dlouho uzdravit? Později jsem se dověděl, že to není zlomenou nohou, ale že je Kuba ochrnutý a vozíček bude mít napořád. Nikdy si s námi nebude moci zahrát fotbal na zahrádce, nikdy s námi nebude na houpačkách. Nebude moci zkrátka dělat všechny ty klukovské věci, aniž by mu někdo jiný pomohl.
A Jonatán? Ten sice mohl chodit sám, ale měl problém se zrakem a sluchem, proto občas nerozuměl tomu, co má právě udělat. I on měl na pomoc pani asistentku.
Příští rok k nám do školky přišli noví kamarádi a někteří, bohužel, měli podobné nebo i jiné problémy jako Kuba s Jonatánem. A já jsem pochopil, že ne všichni máme takové štěstí být zdraví. Můžeme si sami prohlídnout a přečíst knížku, podívat se na pohádku, jen tak vyběhnout schody, zahrát si s klukama fotbal nebo jít v létě plavat.
Ale naučili jsme se jednu věc. Pořád to jsou naši kamarádi kterým kdykoliv rádi pomůžeme.
Petr Vymlátil, 1.D
